Motýlci

22. dubna 2012 v 12:37 | Terka |  Povídky
Jana vykoukla z okna a usmála se na celé kolo. Bylo krásné letní ráno a do pokoje proudilo světlo dvěma okny s rozhrnutými závěsy. Jana popošla i k druhému a otevřela jej. Do pokoje proudil čerstvý svěží vánek a chladil Janino čelo. Včera v noci hodně přemýšlela. Přemýšlela o sobě a svém životě. A pak taky o někom, koho už dva roky tajně milovala, ale nikdy se mu to neodvážila zpříma říct. "Přišel správný čas…" Pomyslela si. Čekala už dost dlouho, aby se s Jirkou hodně skamarádila a on v ní viděl úžasnou kamarádku, o tom žádná. Ale byla tu otázka, jestli jenom kamarádku, nebo něco víc… Na tu si sama odpovědět nedokázala a tak se rozhodla to risknout. Za zkoušku vlastně nic nedá, že…
Ve škole si sedla do lavice, kterou sdílela se svou kamarádkou Nikolou. Neměla ale náladu bavit se s ní. Rozhodně lépe se cítila ve společnosti kluků, i když jí některé hloupé narážky dost vadily. Měla šanci se takhle lépe prosadit a taky to věčné holčičí drbání jí přišlo trapné. Sedla si na lavici u Davida a Martina. Pozdravila a zeptala se, co dělají. A tak jí vtáhly do debaty o novém filmu, o kterém nic moc nevěděla, ale za to se dost dověděla. S klukama byla rozhodně větší sranda, než u holek. Za chvíli se k nim přidal i Tonda, se kterým byla největší sranda. Jirka přišel relativně pozdě - pět minut před zvoněním, což normálně rozhodně nedělal. Býval ve třídě mezi prvními. K lavici s Janou, Davidem, Martinem a Tondou se přihrnul se slovy: "Nesnáším svojí mámu!" "Co se děje?" zeptala se Jana, jen tak. "Všechno! Dneska ráno pořád zdržovala! Šla později do práce no a já pikal… "Máš tohle, máš támhleto, jak to že to nemáš", je to normální??!!!" vyhrkl Jirka. "Takhle to chodí všude." Odpověděla Jana. "Je to šílený, aby existoval na zemi příšernější člověk, než jeho máma." Dořekla. Jirka se zasmál a s ním i ostatní. "Tak nějak." Řekl nakonec Jirka.
O další přestávce se Jana pozměnu bavila s holkama. Dověděla se spoustu pro život nezbytně důležitých věcí a rentgenovaly kluky od hlavy k patě. Jana ale byla stále myšlenkami s Jirkou. Milovala jeho smích, milovala, když se smál jejímu vtipu. Přemýšlela, jak mu to říct, nebo dát najevo, že ho miluje. Neměla ani potuchy co bude říkat, protože byla v deváté třídě a poprvé zamilovaná. "Ty jo! Jano, kam furt čumíš?!" Zvolala Kristýna, která seděla v lavici před Janou a Nikolou a povídala si s ní. "Co? Ehm. Jak kam čumim?! Mam oči, ne?" Obhájila se chabě Jana. Kristýna jí radši nechala být, a dál se bavila s Nikolou. "Mám mu napsat lístek, nebo mu to říct po škole, nebo ne chodbě?" Přemýšlela, aniž by si všimla, že už začala hodina. Měli matematiku, ale ona učitelku nevnímala. Nevnímala v podstatě nic kolem sebe, jen přítomnost Jirky ve třídě. Hodina se táhla a Jana se nemohla dočkat, až vyjde ven na chodbu z dusné třídy. Trochu se jí začala motat hlava. Podívala se na Jirkovo místo a ten si jako všichni ostatní pečlivě zapisoval z tabule. "Měla bych se taky soustředit…" a začala přepisovat příklady z tabule do sešitu, i když vůbec nechápala látku. "A výsledek posledního příkladu nám řekne Krausová. Jano, jaký je výsledek? Doufám, že máš ten příklad vypočítaný…" Vytrhla Janu z luštění rébusů v sešitě matikářka. "Ehm. Já ten příklad nemám hotový." Teprve teď si uvědomila, že nemá ani jeden příklad vypočítaný a asi neexistuje způsob, jak se vymluvit. "No jistě. Pozoruji tě od začátku hodiny a nepřídeš mi, že by tě vůbec zajímalo, co tady celou půl hodinu vykládám, když sis začala psát z tabule před pěti minutami!" řekla zvýšeným hlasem matikářka výhružně pohlédla na Janu. Ta rychle zapřemýšlela nad nějakým dobrým důvodem, kterým by se obhájila. "Motá se mi už od rána hlava a nemůžu se soustředit." V podstatě to byla pravda. Sice jí hlava začala bolet teprve před chvilkou, ale to je pořád taky ráno. "Možná, že kdyby si neponocovala Krausová, nemusela by se ti motat hlava. Tu látku budeš mít do další hodiny naučenou. Vyzkouším tě!" "Samozřejmě, pani učitelko. Omlouvám se." Řekla co nejzkoušeněji Jana. "Mně to moc samozřejmé nepřijde, Jano. Alespoň teda ne ve tvém případě. Kdo nám teda vypočítá příklad za Janu?…" Zbytek hodiny proběhl rychle a vlastně celé dopolední vyučování. O polední přestávce šli všichni ven ze školy, jenom Jana tam zůstala, protože jí stále bolela hlava. Sedla si na lavičku u skříněk a vytáhla mp3. Sluchátka měla v kapse a tak jí zabralo dobrých šest minut, než je rozmotala. Pustila si hudbu potichu do hlavy a snažila se nevnímat nic jiného, než ji. Dařilo se jí to do té doby, než se někdo dotkl jejího ramene. Podívala se nahoru a nad ní stál Jirka. V podstatě to bylo hodně příjemné vytržení. Vyndala si sluchátka z uší. "Proč nejsi venku, Jano?" Zeptal se Jirka a přisedl si k Janě na lavičku. "Myslela jsem, že se to na matice dost objasnilo… Bolí mě hlava." Řekla na oko nezaujatě a pohlédla Jirkovi do očí. "Pořád?" "Jo… A proč ty nejsi venku?" Zeptala se, aby měla vůbec co říct. "Abych mohl být s tebou." Zaskočil Jirka Janu svou odpovědí. "Cože? Se mnou?" Nechápala Jana. Nikdy nevěřila, že by se Jirkovi mohla líbit. "Jo, prostě sem chtěl být s tebou." "Jo, no. Nevím co na to říct." Pousmála se rozpačitě Jana. "Ale, no tak." Zasmál se Jirka a zadívala se Janě hluboko do očí. Jana mu pohled oplatila. Chvíli bylo ticho, i když jim to připadalo jako věčnost. Oba už věděli, co k sobě navzájem cítí. "Jano?" Řekl Jirka, aniž by se přestal na Janu dívat. "Ano?" Bylo to jako nějakého romantického filmu, než aby to mohla být skutečnost, ale bylo to tak. "Miluju tě." Zašeptal Jirka Janě do ucha, když už se jejich rty přibližovaly. "Já tebe taky." A pak se políbily. Byl to dlouhý vášnivý polibek jen a jen z lásky. Oba si ho užili a ta chvíle byla a bude nezapomenutelná. Znovu se na sebe podívali a znovu políbili. Jirka Janu pevně objal. "Ani nevíš, jak moc dlouho sem na tuhle chvíli čekal. Nechci tě už nikdy pustit." "Tak mně nepouštěj." Usmála se Jana a srdce jí bilo, jako by se jí mělo každým okamžikem vyrvat z hrudi. Byla to ta nejkrásnější chvíle, jakou zatím v životě prožila.
A tak tam seděli oba dva na jedné lavičce, se srdcem na dlani a polibkem na rtech, než se začali ostatní vracet do školy na odpolední vyučování. Jana si uvědomila, že to nebylo vůbec těžké, přesto byla ráda, že na to přišlo zrovna takhle. V břiše měla motýlky a na duši cítila něco, jako by letěla nebo spíš padala. Jako nekonečný pád, který bude trvat, jak dlouho bude chtít, než se pod ní objeví tvrdá zem.

KONEC
 

Poslední chvíle života

15. dubna 2012 v 14:54 | Terka |  Povídky
Novou povídku sem psala veřer při záři displeje mobilu. Nemohle sem usnout a tak sem vzala papír a tužku pustila se do toho. Ani sem vlastně nevěděla co psát. Na papíře zůstalo to, co se mi honilo hlavou. Moje pocity. Dala sem je jedenáctileté dívce, co je těžce nemocná a zvbývá jí posledních pár hodin života. Ona ale utekla, aby nezemřela na lůžku.
Předem upozorňuji že to má špatný konec a je to málo vypilovaný.

Šla po ulici a na cestu jí svílily divoce poblikávající lampy. Kolem kanálů procházela opatrně - ozývaly se z nich hlasy dávno zapomentých lidí, co se co nevidět vydají za jídlem, jako hyeny, co ohlodávají mršiny, budou i oni pojídat hnijící zbytky z popelnic. Přes most předatnčilalehkým tanečkem. Neměla příliš času. Chtěla si ho užít. Jak? Bloudit, poznávat osudy lidí? Je jedno kam půjde, nikdy nedojde daleko. Za mostem do leva. Cesta jí vedla ke kostelu. Ne, tam ne. Není pánbíčkář. Nevěřila že půjde do nebe nebo do pekla. I když... Nikdy není pozdě věřit. Přesto šla dál. za kostel až k poště a pak dolů do podchodu. Míjela chodce jdoucí z práce, večírků, oslav, setkání a loučení. Hleděla do jejich prázdných tváří a doufala, že v nichnalezne to, co nenalezla zatím v žádných z lidí. Procházeli kolem ní, kolem opušťený jedenáctiletý holky uprostřed nočního města plného lidí, jako těch, co sěděli v rozích podchodu a tupě zírali do dálky s vyhrnutým rukávem. Neohlédli se. Ani jeden. Zamrzelo jí to. Tolik málo času jí zbývalo a přesto nevěděla co ním. Sedla si doprostřed tunelu a cítila, jak kolem ní prochází ti nevšímaví samolibí lidé - šťastní lidé v neštěstí. Někdo se dotkl jejího ramene. Otočila se. Nad ní se skláněl zarostlý muž. Byl cítit po levném alkoholu a nabízel jí stříkačku. Proč ne? On jediný si jí všiml, dal jí najevo, že tady někdo jako ona sedí na zemi v noční košili. Vzala stříkačku do ruky a vyhrnula si rukáv. Zůsatane jako ti, kterých se dřív bála. Ale teď ne, protože oni jsou lepší, než tio kterých si myslela, že jsou jejími přáteli a nokdy jí nenechají samotnou. Přiložila jehlu k žíle a zavřela oči. Jehla pronikla kůží a do žíly se jí vlila milovaná tekutina...
...Ráno, když svítilo slunce, bylo v podchodu stále šero. Seděla tam malá dívka. I když teď už ne. Teď přes její tvář přetahují bílé roucho. Nikomu nebude chybět.

KONEC

Pozvánka

14. dubna 2012 v 18:45 | Terka |  Miš-maš
Tak jako každý rok pořádá naše škola vystavu prací žáků. Tradičně se v úterý konala vernisáž... (dortíky, chlebíčky, džusíky a pak sem tam nějaký ten proslov...) :-D

A tak vás zvu na naší výstavu, která se koná - už nevim jak dlouo tam bude, myslim že do ledna 2013 - v KC Novodvorská.
Takže jenom pro Pražáky. Výstava stojí a za to. Vemte si, že tam sou práce dětí od 3. do 3. třídy a některé se opravdu vyrovnají uměleckým dílům...

Já taky vystavuju fotky atd. Mam jich tam asi šest a jednu práci z fotoshopu. Opravdu moc hezká výstava!!! :-)

ZA NÁVŠTĚVU NIC NEDÁTE. ♥
 


Velikonoce s Bertíkem

14. dubna 2012 v 18:40 | Terka |  Miš-maš
U nás Velikonoce tak nějak nic moc... (babičky, samý hahaha, otrava)
Na(ne)štěstí mně nikdo nepřišel vyšlehat. Kromě táty, ale ten se už dávno nepočítá.
Aspoň ten králíček vipadá šťastně, ikdyž sme ho trochu pomučánkovaly. :)


Věneček mu pak ale spadnul a Bertík koukal jako by spadnul z višně: :)


Tak sme k Bertíkovi přidali i Beránka. Zde poslední záběry z beránkova života. Ihned po focení byl sněden.


Bertík nám ho nejdřív trochu očichával:


Ale to se dá odpustit. Vzápětí však k Beránkovi "kámošovi" pšiskočil a...:


...I nám ho ochutnal. :) Kdyby sme ho od něj neodtrhli, byl by Beránek v mžiku pryč.


Náš připitoměloučkej králíček:


On Bertík sedmikrásky rád - k sváče.


Jen co sem tyhle gotky nafotila, začal se Bertík urputně zbavovat mašle. Boj byl chvílemi nerozhodný, ale nakonec zvítězil Bertík a mašle skončila trošku ožužlaná. :-D

Portrét - já a ségra

10. dubna 2012 v 15:34 | Terka |  Mé kresby, malby a blbůstky
Tohle je ten rozdělaný, i když jak sem tam přidala jas a kontrast, vipadá to líp... :-)))


Ségra vlevo - já vpravo.

Ale musim přiznat, že si tam nejsme moc podobný... A Klárka má taky moc otevřenou pusu.

Další články


Kam dál