Příběh zoufalství

1. února 2012 v 20:05 | Terka |  Povídky
Procházela jsem se noční Prahou, tedy pokud se tomu dá tak říkat. Měla bych spíš napsat, že jsem hledala něco, kde bych mohla složit hlavu. Zachumlaná sem byla v hnědém kabátě, který jsem někomu ukradla v kavárně. Na nohou své staré sešmajdané kozačky. Už rok sem byla bez domova, bez střechy nad hlavou, bez zázemí. Vše to začalo, když už jsem ho poznala. Myslím, že to zná víc žen než jen já, ale můj příběh vám budu teď vyprávět. Jmenoval se Karel a já byla zamilovaná přímo na první pohled. Poprvé jsem ho potkala právě na jedné procházce po Praze a doslova jsem do něj narazila. Nedívala jsem se na cestu a bum... No a tak sme se začali scházet. Nejdřív jednou týdně, potom sme spolu začali trávit víkendy, potom sme se scházeli kde sme mohli a kdy sme mohli. Nakonec sem se ke Karlovi nastěhovala a vzala si ho. Můj byt prodala a byla odkázaná jen na něj. Důvěřovala sem mu, protože sem ho milovala, ale něco se zvrtlo. Hned asi týden po svatbě přišel domů asi ve čtyři hodiny ráno domů z hospody. Tolerovala jsem mu jeho mírné - opravdu mírné - pití. Jenomže najednou byl úplně na mol. Vrhl se na mně a začala na mně řvát. Nerozuměla jsem mu ani slovo a snažila se ho uklidnit. Ale to pak bylo ještě horší. Uhodil mně do tváře a pak surově zbil. Spát sem šla celá od modřin a zmatená. Pomalu sem začínala všechno chápat. Další den ráno se vzbudil až v jednu hodinu odpoledne. Schválně jsem ho nebudila, protože sem se ho bála. Doufala sem, že až se probudí sám, omluví se mi. Jenomže omyl. Jak vkročil do kuchyně, rozkřikl se. Už nebyl opilý a tak se to nedalo nijak omluvit. Prostě mi nadával. Nic sem neříkala, ale byla smutná. Tak ani né smutná, jako spíš zoufalá, co se mnou bude dál. Nakonec mně zbil, snad ještě víc než včera. A tak to šlo den za dnem. Neměla sem odvahu mu říct, že chci rozvést, i když by to myslím stejně nepomohlo. Terorizoval by mně nejsíš dál. Rozhodla sem se utéct. Jednou v noci, když byl v hospodě jsem si vzala batoh, dala do něj nejdůležitější věci a utekla. Naneštěstí sem na něj narazila v ulici. Vracel se domů, protože si zapomněl peníze. Snažiila sem se utéct, ale on byl rychlejší. Odvlekla mně domů a co se dělo potom, bych nepřála zažít nikomu z vás. Uplynul další měsí a mně se zdálo skusit znovu štěstí a utéct. Věděla jsem co bude, když to nevyjde, ale touha se osvobodit byla v té chvíli silnější než strach. A tak sem v noci opět utekla. Tentokrát mi to vyšlo. Utíkala jsem co jsem mohla, až jsem padla na zen vyčerpáním. Teprve nyní sem si uvědomila, že nemám ke komu jít. K žádné kamarádce jsem nemohla, protože jsem je nechtěla zatahovat do mého problému. Příbuzné už jsem žádné neměla a tak skončila tady. V mrazu na ulici, opuštěná a zoufalá - navždy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Michelle Pikeur Kate Michelle Pikeur | Web | 1. února 2012 v 20:25 | Reagovat

Silnej příběh...

2 Hilda72 Hilda72 | 6. února 2012 v 10:50 | Reagovat

Fakt dobrý... Hezky zpracovný...
Dobře zpracovyný...
Jedním slovem ...krása...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama