Osudový záblesk - 3. díl

10. dubna 2012 v 14:34 | Terka |  Povídky
Tak jo je tady další díl... Buhužel předešlé díly NIKDO nečet! Takže nevim, proč to sem vůbec dávám... Sama pro sebe - těžko... A tak doufám, že se někaký čtenář najde.

Veronika vlezla do kabinky a čekala na mužovu odpověď. "No tak dobrá, dobrá. Pověz, mi co chceš dělat, ano?" "Bude to dost riskantní, vlastně ani nevím, co jste provedl… A je zvláštní, že to nevíte ani vy, ale budiž. Dopustím se v životě spoustu chyb a jestli bude tohle jedna z nich, co se dá dělat." Pousmála se Veronika. "Jestli mi pomůžeš, věř, že to není chyba. V bezpečí ti povím svůj příběch, ale nejdřív ty mě odsud dostaň." Muž znervózněl, možá i tím, kolik už ztratil krve z rány v paži. Veronika vzala látkový kapesník a pobídla muže, aby si vyhrnul rukáv u kožené bundy. Kapesníkem mu potom silně ránu zavázala. Když utahovala, muž bolestně sykl. "Ani nevím, jak vám mám říkat." "Záleží na tom? Poslední dobou to moc nikoho nezajímá… Ale dobrá, tobě to povím. Jmenuju se Ronald. Ronald Cooper. Řikej mi "Rone"… A jak se menuješ ty - má zachránkyně." Vyzvídal Ron. "Jsem Veronika Mašková. Je mi třináct a bydlím tady přes ulici… Jestli tě to zajímá." "Budu upřímnej. Ne, nezajímá, protože tady mi de o život a já se vybavuju s malou holkou. Nemáme moc času, jestli mi chceš pomoct dělej, nebo vypadni." Ron začínal být už opravdu honě nervozní a Veronika přemýšlela jak plán uskutečnit. "Okej hlavně v klidu, jo? - Tak hele. Musíš se stát mým tátou…" "…Co sem pleteš tátu?!" Skočil jí Ron do řeči. "Nech mně to laskavě doříct. Musíš zahrát, že si můj táta. Prostě a jednoduše, aby nás nechali projít… chápeš?" Vysvětlovala Veronika. "Tak, teď si sundej tu bundu." Ron udělal co mu řekla. "Viděli tě v týhle mikině?" "Ne, snad ne." Prones Ron nezaujatě, jakoby nic. Jakoby mu teď Veronika nepomáhla a sama neriskovala, že ji s ním objeví. "Co ale uděláme s tím krvavým flekem?... Sundej si i mikinu." Ron si sundal mikinu a Veronika mu druhým kapesníkem setřela krev z rukou, ale kapesník, kterým měl ovázanou ránu byl už celý promáčený krví. "Mám tady poslední kapesník… Převážu ti ránu." Opatrně sundala nasáklý kus látky a přiložila čistou. "Tak a je to." Pronesla. Potom Ronovi upravila vlasy a špinavé oblečení mu dala tak, aby nebyla vidět krev. Přes kapesník ovázaný kolem ruky přetáhla rukáv trika, kdyby zase začal propouštět. "Hotovo. Si připravenej? Dost riskuješ, jestli tě už někdy viděli." Namítla jen tak Veronika. "Riskuju celej život, teď na tom už moc nesejde. Hlavní, aby se něco nestalo tobě, jenom kůli mně." "To rozhodně ne. Hlavní jenom, by ses choval přirozeně. Si se mnou na nákupu masky na karneval, který máme ve škole. Je ti čtyřicetpět a jmenuješ se Karel Mašek. Si můj táta - nezapomeň!" Dodala pak a čekala na Ronaldovu odpověď. "Víš co bych nikdy nečekal? Že příde třináctiletá holka, co se mi snaží zachránit život tím, že si ze mě udělá svýho tátu…" Zasmál se Ronald a vyšel z kabinky. "To já taky ne, tati." Přikývla Veronika. "Hele, mohla bych jít za Včelu." Zvolala v zápětí a rozeběhla se ke kostýmu. "Eeehm, myslel sem, že si chtěla jít za pirátku… Podívej na tamten kostým, Veroniko." Zahrál nejistě Ron alá táta divadélko. "Ten se mi moc nelíbí. Podíváme se jinde. Prosím." "Nooo, ale jinde nebudou mít tak hezkej, třeba…" "Tati, no tak. Poď už." Pobízela netrpělivě Veronika, která nemohla pochopit, že se chce Ron takhle zdržovat. Prošli kolem kasy. Stáli tam pořád policisté s prodavačem, ale naštěstí si jich nevšímali. Rychle odešli co nejdál od obchodu. "Je to v cajku!" Zvolal Ron. "Jo, to jo…" Klesla Veronika. "Děje se něco? Ano, já vim… Mockrát ti děkuju, bez tebe bych to nezvlád." Poděkoval a oba dva se pomalu vydali směrem k východu. "Kam teď pudeš?" Chtěla vědět Veronika. "Nevim, nemám kam. Asi si najdu nějakou levnou ubytovnu, budu uklízet chodníky…" Vykládal Ron a při tom se tvářil čím dál tím smutněji. "Mohl by si bydlet u nás! Ne sice v bytě, ale my má máme ve sklepě nevyužitou místnost. Je tam jenom snad nějaký starý nábytek a rozhodně tam nikdy nikdo nechodí. Mohl by si zůstávat tam." "Nemyslim si, že je to dobrej nápad…" Namítal Ron, ale Veronika si stále trvala na svém. "Tak jo, podíváme se tam. Už ti dlužim takovech věcí, že ti je do konce svýho života ani snad nevrátím. Samozřejmě, že jestli jo, tak v mnohonásobně." A tak se oba vydali k obchbdu s jídlem. Co by přece řekla miminka, kdyby Veronika nepřinesla to, o co jí poprosila…

KONEC - POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiminka Kiminka | 13. dubna 2012 v 19:15 | Reagovat

Tenhle příběh je úžasnej... JEN TAK DÁL :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama